Archiv pro štítek: příznaky

Příznaky a psychoterapie

Stres, deprese, bolesti, zkrátka „příznaky…“. Co to je? Jak funguje psychoterapie?

Můj pohled na potíže typu stres, špatná nálada, deprese, úzkost, nespavost, bolesti atd. vychází jednak z hlubinné psychologie, jednak ze systemického přístupu.

Vnímám je jako projevy toho, že v našem životě postrádáme rovnováhu, něco, co potřebujeme, ale nevnímáme to. A tak nás tyto projevy vedou hledat řešení, pomoc. Někdo jej hledá v józe, meditaci, četbě, sportu, alternativním léčení, někdo vyhledá psychologa, psychoterapeuta, někdo faráře… Myslím, že cest je tolik, kolik je lidí. Nejhorší je nedělat nic.

Projevy se mnohdy nejprve manifestují v rovině psychické nepohody (dnes často říkáme „jsem ve stresu“), tělesně se pak napětí promítne do bolestí např. hlavy, zad, potíží v zažívacím traktu apod.  Poté se objeví lehčí psychické poruchy se stresem často spojené (zmiňované deprese, úzkosti atd.), a poté nám „vlezou hlouběji“ do těla. Nejprve bez somatického nálezu, pak se objeví už i organický podklad těchto potíží (vyhřezlá ploténka, žaludeční vředy …).

Za dobrou považuji spolupráci s psychiatrem, nasazením vhodné medikace. Mám zkušenost, že pokud je úzkost, deprese apod. zároveň řešena medikamentózně, i psychoterapie probíhá lépe, rychleji. Dotyčný totiž získá síly a vůbec schopnost pohlížet na své potíže malinko s odstupem. Takže považuji kombinaci psychoterapie + medikace za velmi přínosný.

Pak jsou potíže vážnějšího charakteru – např. psychotická onemocnění, autismus… Respektuji naprosto genetický původ těchto nemocí nebo poruch. Tam je zpravidla také medikace nezbytná. Mohu pomoci v hledání, jak žít spokojenější život navzdory onemocnění. Respektive jak žít dobře i s ním. Tam je většinou důležitá i spolupráce rodiny.

Já nabízím cestu psychoterapie. Jak to probíhá? Povídáme si… Hledáme společně cestu k tomu, které potřeby to vlastně nevnímáme. Kořeny mohou být v našem dětství, ale také v současnosti – práci, která nás netěší, starosti v partnerském životě, rodině, nedostatku péče o sebe, seberealizaci, zájmech. Zpravidla si poté každý najde své řešení, které můžeme zkoumat, hledat jeho přínosy, rizika.

Každý je zodpovědný za svůj život, vztahy. Nedávám hotová řešení. Občas nabídnu radu, s tím, že jsem si vědoma, že většinou nefungují. Právě proto, že nejsou dotyčnému úplně vlastní. Leč mnohdy mohou inspirovat k vlastnímu řešení. Někdy pomůže naučit se relaxovat – u úzkostí se mi osvědčuje Jacobsonova progresivní relaxace, při hledání vnitřního klidu a cesty k sobě, svému nevědomí, je velmi přínosný autogenní trénink s imaginací.

A co děti, dospívající?

Děti mnohdy projevují starosti chováním. Některé hodně zlobí, jsou pak označovány často různými diagnózami z oblasti poruch chování: dnes velmi často jako ADHD. Nebo začnou lhát, krást…Často je to volání o pozornost, které se jim nějak nedostává. Jiné děti se bojí, mají různé fobie, v kolektivu školy se jim moc nedaří, někdy bývají oběťmi šikany. Mají strach se projevit, ani rodičům nesdělí, co se s nimi děje. Zpravidla to samy nevědí, nerozumí tomu, nedokážou to ovládnout. Proto otázka „proč to děláš, proč zlobíš?“ je vlastně zbytečná, opravdu to neumí (a starší třeba nemůže) říct.

Je potřeba rozumět projevům opět jako něčemu, co vlastně pomáhá přinést rovnováhu – nejčastěji do celého rodinného systému. Děti tak mnohdy berou na sebe (nevědomě!) roli toho, kdo rodinu vlastně ke změně „donutí“. Ale potíže mnohdy pomůže vyřešit úprava prostředí, změny ve škole. Jen je potřeba tomu všemu porozumět. To někdy chvíli trvá.

Dětem často pomáhá práce v terapeutickém pískovišti (více v článku o Sandplaying) či jakákoli jiná symbolická práce, hra, malování… Adolescenti už jsou schopni více či méně své chování i starosti vědomě a verbálně reflektovat. Celkem rádi si povídají s někým, kdo není tak emočně zaujat jejich úspěchem, výkonem, starostmi o jejich budoucnost. Kdo respektuje jejich názor, pohled, bere je jako partnery. A to nemusí být jen psychoterapeut – může to být rodič, vnímavý učitel, vedoucí kroužku, teta, děda…

Rodinná terapie

Ráda pracuji s celou rodinou. Možná se někdy zdá rodičům jako „jen takové povídání“, mnohdy se úplně neřeší konkrétní příznak. Jenže – mluví se o tom, co si kdo myslí, „co má v hlavě“. A to děti vlastně mnohdy neví – jak je rodiče vnímají. Ony totiž často slyší, že se na ně zlobí. Mají pocity selhání, viny, že nejsou dost dobré… A najednou slyší, že si jich rodiče za mnohé cení. Že je v mnohém obdivují. S jakou radostí je očekávali. Že o ně mají velkou starost. Že některé potíže dobře znají, ze svého dětství, i teď. Že vztek nesedá jen na dítě, ale mnohdy i na maminku, tatínka. A dědeček byl taky vztekloun…

A ani rodiče mnohdy nevědí, co v hlavách nosí jejich děti – o nich, o sobě. Bývají to zajímavá zjištění. Někdy bolavá.

Taková zjištění však často znamenají „mají mě rádi“. I když si myslíme, že to děti přece vědí, často tomu tak není. A toto zjištění je mocný lék!