Počet pojišťoven, které přispívají na psychoterapeutickou péči se rozšiřuje. U následujících se informujte na jejich stránkách na podmínky a postupy a jejich příspěvky u mne můžete využít. U VZP je postup k dočtení zde https://dusevnizdravi.vzp.cz/informace-o-prispevku/.

Nyní jsou to kromě VZP (111) a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (205) dále i Zdravotní pojišťovna MVČR (211), RBP (213) a Zaměstnanecká pojišťovna Škoda (209)

Moje konzultační dny jsou čtvrtek a pátek, čas dle domluvy buď telefonické, nebo emailové.

Prosím klienty, aby mě kontaktovali telefonicky pouze v tyto dny, pondělí až středa jsem v jiném zařízení a nemohu se vám věnovat.

Děkuji za pochopení

R.Veselá

Klienti VZP a ČPZP u mne mohou od 1.1.2022 čerpat příspěvek až na 10 konzultací v maximální výši 5000Kč za rok.

Ještě lepší zpráva je, že VZP prodlužuje tuto podporu i na rok 2023 :)

Informace VZP naleznete zde: https://dusevnizdravi.vzp.cz/informace-o-prispevku/

Pozor: Klient si musí ještě před první návštěvou terapeuta zažádat o vystavení „POUKAZU PRO KLIENTA“ na emailu opatrujse@vzp.cr, nebo osobně na klientském pracovišti VZP. Při první návštěvě pak předloží tento Poukaz terapeutovi, který do něho vyplňuje data návštěv.

Klient je zároveň před podáním žádosti o proplacení povinen vyplnit dotazník „Průzkum spokojenosti“ – online https://dusevnizdravi.vzp.cz/psp-dotaznik-spokojenost/

Vážení klienti, na základě Usnesení vlády ČR ze dne 21. 10. 2020, č. 1079 o přijetí krizových opatření je od 22. 10. 2020 od 6.00hod. do 3. 11. 2020 do 23.59 hod. zakázán prodej a poskytování služeb v provozovnách živnostníků, pokud se služby převážně prodávají v dané provozovně. Poskytování psychoterapie jako služby v provozovně OSVČ není z tohoto zákazu vyňato, je tedy po stanovenou dobu také zakázáno.

Jediné, co mohu v tuto chvíli nabídnout, a také po jarních zkušenostech celkem úspěšně funguje, jsou telefonické nebo online konzultace (přes Skype, Teams).

V případě zájmu zavolejte, dohodneme čas a možnosti.

S přáním pevného zdraví

Renata Veselá

Zdraví, vztahy a práce. To jsou témata, která v osobním životě řešíme nejčastěji. Právě o vztazích, o schopnosti se domluvit, o vlivu technologií na komunikaci i o mezigeneračních rozdílech jsem si povídala s terapeutkou Mgr. Renatou Veselou.

Jak byste charakterizovala vztahy nové doby, kdy lidé jsou více v kontaktu s technologiemi, než naživo? Například moje děti bydlí se svými partnery a doma si píšou, místo aby si povídali.

Docela by mě zajímalo, co by Vaše děti říkaly na to, že takhle jejich komunikaci vnímáte. A proč si někdy raději píšou, než mluví? A jestli oni sami to vnímají jako něco zvláštního, nebo dokonce jako potíž? Myslím, že jde skutečně o mezigenerační úhly pohledu, větší nároky na porozumění a přijetí toho, že to jinde může vypadat jinak. Nové technologie do vztahů vstoupily, ať se nám to líbí, nebo ne. Nevím, jestli to je opravdu tak, že lidé jsou více v kontaktu s technologiemi, než naživo. Moji klienti spolu často dost mluví, mnohdy i hodně nahlas. A někdy se pak virtuálně snadněji usmíří. Nebo některá témata, o kterých se jim špatně hovoří, snadněji sdělí po síti. Takže to může být i výhoda. Technologie také více vstupují do způsobu trávení volného času. Hlavní je asi to, jestli to někomu vadí a co s tím dělá. Sděluje to? Vyjadřuje, co by si přál jinak?

Co se rozumí, když se řekne zdravý vztah? Asi bude záležet i na typu vztahu (partnerský, rodičovský, pracovní). Mají něco společného?

Některé vztahy jsou vrozené, jiné získané. Mnohé získané jsou do jisté míry dobrovolné – pokud si nerozumím s kolegy či nadřízeným, mohu uvažovat o změně práce, pokud se mi nepodaří si vyjasnit, v čem je potíž. U partnerských vztahů to mnohdy bývá bolestivější, vstupuje do nich mnoho našich více či méně uvědomovaných očekávání, představ, potřeb. Vztahy rodičů a dětí nelze rozvázat. Mohou být funkční, nefunkční, ale nemohou přestat existovat. Stejně tak nelze „rozvést“ rodičovský vztah – i když by si to mnozí po rozchodu přáli. Pod pojmem zdravý vztah by si zřejmě každý mohl představit něco trochu jiného, mně se zdá dobrým kritériem to, když jsou ve vztahu lidé převážně a většinou spokojení. Mají se po většinu času rádi, respektují se, váží si jeden druhého. Jsou rádi spolu, zajímají se o sebe, dost o sobě vědí. Zdůrazňuji „po většinu času“, protože jsou samozřejmě v dlouhodobých vztazích chvíle, kdy to tak někdo necítí, kdy má na druhého vztek, kdy mu vadí, co a jak dělá. Pokud si to umějí říci, mají cestu do lepšího období poměrně otevřenou.

Co by měli lidé vědět, pokud chtějí zdravý vztah vybudovat? Teď myslím ten partnerský.

Zdá se mi, že velmi vyčerpávající a zároveň čtivý „manuál“ nabízí John M. Gottman a Nan Silverová s příhodným názvem Sedm principů spokojeného manželství. Jejich doporučení jsou postavena na solidním výzkumu dlouhodobých vztahů, na tom, co funguje. A vycházejí hodně z toho, jak spolu lidé mluví. Souhlasím s autory v tom, že základem zdravého dlouhodobého vztahu je hluboké přátelství. V něm převažují pozitivní city nad těmi negativními, což se zdá jako velmi podstatné, i když se lidé zrovna nemohou dohodnout na i poměrně zásadních otázkách a prožívají třeba i konfliktní období.

Jaká vztahová témata se, z vašeho podhledu, nejčastěji řeší?

Můžeme se na to dívat z pohledu vývoje vztahu – vylaďování na počátku, vyjednávání nového vztahu a rozčarování z rozdílů a neshod. Pak přetížení související s obdobím nových rolí – zejména té rodičovské, období mateřské a rodičovské dovolené a naopak návrat do práce. Později jakési ochladnutí, vzdálení se, stereotyp. A nebo z pohledu témat, která se objevují – třeba téma důvěry, nevěry, konfliktů, agrese, nenaplněných potřeb, rozdílných představ o vztahu, volném čase, pragmatických složkách fungování rodiny apod. Dnes lidé často přicházejí s tím, že spolu „neumí komunikovat“. To se mi zdá jako již trochu nadužívaný a málo vypovídající pojem, a je třeba hledat, co to vlastně znamená. Často se pod ním ukrývá něco jiného.

Jak poznám hranici, kdy vím, že se s partnerem vyvíjím a kdy už si spíš vzájemně ubližujeme?  

To je vždycky těžké zodpovědět, protože tuto hranici má každý jinde, a každý to „ví“ nějak jinak. Nemyslím, že se lidé zákonitě vždy spolu a ve všem musejí vyvíjet ve shodě, a přesto si nemusí ubližovat. Naopak i tak – nebo právě proto – se mohou vzájemně obohacovat, oceňovat, podporovat. Asi je dobré podívat se důkladněji na to, co je to to „ubližování“. Jaké má důvody, tedy ono „co je za tím“? Jak si to spolu sdělujeme? Jdeme rovnou do útoku, nebo vysvětlujeme, co v nás partnerovy změny vyvolávají? Máme z těch změn strach? Čeho se bojíme? Když to vyjádříme, možná se dostaví i pochopení a vzájemná podpora.

Jak poznám, že už danou situaci nevyřeším a potřebuji ve vztahu pomoci, například vyhledáním terapeuta.

Zdá se mi, že tou hranicí je neschopnost si vzájemně porozumět, ačkoli tomu věnujeme dost času. Pocit, že ten druhý mě nevidí a neslyší, co říkám. A já nerozumím nebo nechci slyšet, co mi říká on. Tedy když spíše bojujeme, než si sdělujeme. Nebo když se ukazuje, že začínáme čas trávit výrazně raději bez partnera, než s ním. Když nám jeho přítomnost přestává být milá. Když se ztrácí zájem o intimitu. Z pohledu terapeuta se mi zdá, že je lepší přijít spíš dřív, než později. Pak to také bývá kratší, než když na vztah zatím navěsíme velké množství zranění a křivd.

Jsou nějaké hranice, za které by se nemělo ve vztahu pokračovat? Kdy už ho nelze takzvaně slepit?

Víte, vždycky mě znovu překvapí, když páru, nad kterým už bych lámala hůl, se po pár setkáních téměř zázračně začne spolu dobře dařit. A naopak, když se mi zdá, že mají tolik společného, umějí spolu celkem dobře hovořit, vnímám vzájemný respekt, a přesto se nejde posunout. Ve vztazích jsou prostě někdy období, kdy trochu šlapeme na místě, jsme ve slepé uličce – a najednou najdeme ten správný klíč, jak z toho ven. A nebo dojdeme k tomu, že už prostě dál spolu jít nechceme. Věřím, že terapie tento bolestný proces osvětlí a přece jen urychlí.

Co dělat, když jeden ve vztahu pracuje na zdravém seberozvoji a druhý ne?

A je to pro někoho problém? Pro koho? A proč – co mu vadí, co by si přál, co by potřeboval? Jde možná o vyjednávání nové podoby toho vztahu. A nebo jeho konec, samozřejmě.

Často slýchávám názor, že pokud si lidé už nemají co předat, měli by se rozejít a najít si někoho jiného, s kým budou žít a zrcadlit si svoje vztahové vzorce znovu. Jak toto tvrzení vnímáte? Pokud jsou v rodině děti, není to asi tak jednoduché.

Toto je pohled individualistický – na prvním místě jsem já a můj rozvoj. Pak může být pohled nějaké zodpovědnosti a závazku – vůči vztahu, vůči dětem, kterým jsme se rozhodli dát život a poskytnout dobré podmínky pro jejich vývoj. Většinou hraje roli obojí, u různých lidí v různých poměrech. Zároveň zůstávat ve vztahu jen kvůli dětem, kdy je doma dlouho napětí, hádky, dusno, jistě není dobrým prostředím pro nikoho, natož pro děti. Takže najít dobrou cestu je někdy hodně náročné – důležité je brát v potaz to, že ani nejvášnivější vztah nekvete jaksi samovolně.  Pokud péči o vztah několik let zanedbáváme, je to, jako bychom nezalévali doma kytky a divili se, že zvadly. Takže pokud o vztah pečujeme, je to dobrá prevence. A navíc – v krizích a bolesti zároveň rosteme. A krize do vztahu patří. Takže opravdu už si nemáme co dát? Možná překonaná krize může být tou nejlepší lekcí, kterou můžeme sobě i svému vztahu dát.

Nedávno jsem četla, že jistá žena porodila dceru dvěma tatínkům. Jak se bude, podle vás, vyvíjet holčička, kterou vychovávají dva tatínkové? Připadá vám v pořádku, aby homosexuální páry vychovávaly děti? Navíc opačného pohlaví.  

To je otázka, která rozpoutává velké emoce i mezi odborníky. Pokud bychom se bavili o tom, co je pro vývoj dítěte nejlepší, budou to určitě biologičtí rodiče, kteří pečují dobře o dítě a jeho potřeby a pečují i o svůj vztah. Jsou dobrým vzorem pro zdravý rozvoj mužské a ženské identity i vztahu k opačnému pohlaví, stejně jako vztahu k sobě navzájem. Naopak dítě vyrůstající v ústavní péči, bez možnosti vytvoření pouta s alespoň jedním stabilním dospělým, může a nejspíš i bude mít spoustu potíží ve vztahu k sobě i v budoucích vztazích partnerských. Věřím, že dítě vychovávané v homosexuálních párech může být velmi milované, rozvine spoustu dovedností. Budování pohlavní identity a rolového chování bude asi komplikovanější. Zároveň dítě dvou tatínků (nebo maminek) bude nejspíš vystaveno mnoha otázkám, zvědavosti, možná i tlaku sociálního okolí. Jak se s tím vyrovná, záleží na mnoha faktorech.

Jak vnímáte takzvanou polyamorii, o které se v poslední době dost mluví. Je to v pořádku, že rodinu tvoří tři a více lidí různého pohlaví? Nemyslím tím vícegenerační rodinu, ale takovou, kde žije i v intimních vztazích více lidí. 

Já jsem zatím neměla klienty žijící v takovémto uspořádání. Samozřejmě čím více vazeb a vztahů ve skupině je, tím je to komplikovanější, vznikají dyády, triády, koalice, někdo se může cítit „outsiderem“ – tedy tím, kdo je pocitově zrovna spíše venku, než uvnitř. Také žiji v přesvědčení, že nějakou tu majetnickou potřebu a žárlivost v sobě nosíme všichni. I dle mediálně sledovaných polyamorických vztahů se zdá, že nějakou dobu to vypadá jako ráj na zemi, nicméně po čase se objevují závažné trhliny.

Jednadvacáté století přineslo do tradičních rodin doslova revoluci. Dříve se mnohem více čerpalo z moudrosti a tradic předků, dnes má na všechno odpověď google, lidé se rozvíjejí mentálně možná rychleji a straší generace se může cítit, i díky novým technologiím, docela upozaděná. Jak se s tím vyrovnat? 

Já se domnívám, že starší generace má co předat i dnes – google hodnou babičku, která umí domácí koláče a přečte pohádku, nebo dědu, který jde s dítětem na ryby a nevadí mu půl dne stavět si z lega, nikdy nemůže nahradit. Navíc oba mohou vyprávět příhody z „dávných časů, když byli mladí“, což většinu menších dětí magicky přitahuje. Pro malé děti i jejich unavené rodiče budou prarodiče vždy nedocenitelní. Ne vždy však mají čas, mnohdy ještě pracují, nebo se chtějí věnovat tomu, co dříve nestihli. Tak to také může být, a je to také v pořádku. Ale pak je možná technologie trochu nahradí. U pubertálních a adolescentních dětí už asi zájem o počítačové hry a sociální sítě převládne nad touhou být s prarodiči (i s rodiči, mimochodem, protože získávají na důležitosti vztahy vrstevnické), ale pokud byl vztah navázán, nemyslím, že se úplně ztratí. Tedy pokud prarodiče nebudou jen vyčítat, moralizovat, říkat, jak to za jejich časů bylo lepší. To mladé odradí. Ale pokud se budou snažit aspoň trochu porozumět jejich světu, pokud si třeba nechají poradit, mohou je děti i mnohé naučit. A vztah může být nadále obohacující pro všechny. Navíc transgenerační vztahy bývají mnohdy jednodušší, než ty mezi rodiči a dětmi.

Jak vnímáte skutečnost, že po ženách se, například v zaměstnání, vyžadují stejné schopnosti, jako mají muži, nebere se ohled na různé dispozice obou pohlaví. Jak mají lidé poznat svoji úlohu ve vztahu, když se propaguje genderová neutralita?

Dnes je to složité – někoho předpoklad, že má žena jiné dispozice než muž, může urážet. Někdo za něj bojuje. Jistě dnes hrají větší roli opravdové schopnosti, než gender. A ve vztazích? Jsou rodiny s tradičním rozdělením rolí, tzv. ženských a mužských prací, a jsou rodiny, kde je to jinak. V současné době se mluví o vyjednávání ve vztazích, nejde už jednoduše převzít to, jak to dělali naši rodiče. Je to složitější, a zároveň to dává větší možnost řešení „na míru“.  

Je podle vás správné, když je na rodičovské dovolené otec místo matky?

A proč ne? Kojenec matku potřebuje, první rok je důležitý pro tzv. pevné pouto (odborně attachement) s jednou stálou pečující osobou. Myslím, že je výhodné, když to je matka. Nicméně role otců je nesmírně důležitá, otcové se častěji dětem věnují bezvýhradně, zatímco matky pečují ještě o domácnost, vaří atd. Otcové si častěji s dětmi více si hrají, vymýšlejí třeba i trochu rizikovější aktivity, dávají dětem větší volnost. Mají obvykle menší obavy, než matky.  Dle výzkumů děti, které vyrůstají bez otců, mají také v dospělosti potíže s pevnou vůlí, odhodláním dosahovat náročnějších úkolů. Prostě matky dávají bezpečí, přijetí, obrazně řečeno všeobjímající náruč. Otcové vyvádějí děti do světa, ukazují jim nové výzvy, povzbuzují je v testování a dobývání světa.

Mně se nejvíce líbí pestrost – pro děti i rodiče. Když se podaří, aby matka mohla některé dny pracovat a realizovat se také jinak, než v rodině, a otec má dny, kdy se může věnovat jen dětem, vytváří to pro mě bohatý život se spokojenými rodiči a tím pádem i spokojenými dětmi.

Bylo by šikovné, kdyby stát utvářel příležitosti spíše pro takové pestré modely.  Navýšení rodičovských příspěvků není dle mého názoru jedinou a nejvhodnější cestou podpory mladé rodiny.

Máte nějaké doporučení pro lidi, jak postupovat ve vztahu, aby byl hezký, pevný a stabilní? 

Jak už jsem řekla, není to nic speciálního ani objevného: buďte dobrými přáteli a pečujte o svůj vztah, stále. To znamená zajímat se o sebe, být v častém kontaktu (taková milá zpráva přes mobil během dne určitě potěší), mluvit spolu, sdílet radosti i trápení, trávit spolu čas, ale dopřát si každý i ten svůj individuální. Každý za sebe by také měl umět bez výčitek vyjadřovat své přání a potřeby, i když je ten druhý třeba nemá zrovna kapacitu naplňovat. Snažit se naplňovat, nebo alespoň respektovat přání a potřeby partnera. Když máme rozdílné názory, zkusit nekonfrontačně vyjádřit svůj pohled, vyposlechnout toho druhého, snažit se druhému porozumět – což neznamená vždy souhlasit. A pak teprve hledat, jak to uděláme, aby v tom bylo dobře oběma. Pokud je něco dlouhodobě dle jednoho, asi to bude vytvářet nerovnováhu. Takže je dobré se někdy také podřídit vlivu partnera/partnerky. Jako důležité vnímám také to, jak si ty věci říkáme. Pokud je to forma výčitky a obvinění, nebude nás druhý poslouchat – bude se totiž soustředit na svou obranu. Pak nikdo neslyší nikoho, i když se křičí.

Také myslím, že je dobré mluvit o svých představách o vztahu, o tom, jak to bylo v naší původní rodině, co bychom chtěli stejně, co jinak. To se pravděpodobně bude v čase proměňovat, což je dobré reflektovat, pro sebe i společně.

Děkuji za odpovědi

Renáta Kiara Vargová

Článek z Regenerace 4/2020.

Původní rozhovor uveřejněný v časopise Renenerace 08/2019:

Náš život je úzce propojený s životy ostatních členů rodiny, ale také přátel či spolupracovníků. Zpravidla nejvíc těžkostí přinášejí vztahy rodinné. Ne nadarmo se říká, že nám často nejvíc ubližují ti, které milujeme nejvíc. Můžete aktivně pracovat na seberozvoji, meditovat, zdravě se stravovat, mít rádi svou práci, ale když se doma hádáte, ztrácíte chuť do života i spoustu energie. Někdy se stane, že určité věci si se svými nejbližšími prostě nevysvětlíte. Každý má jiný názor, jiné potřeby. Pokud ovšem sdílíte společnou domácnost a nechystáte se ji opustit, je velmi těžké ve vztazích plných napětí žít. Sama jsem si něčím podobným prošla, a když už jsem opravdu nevěděla kam dál, poradila mi kamarádka Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Nabízí pomoc všem členům rodiny, když nejsou schopni se sami domluvit. Mně osobně tato terapie pomohla, protože jsem se v poradně cítila bezpečně, mohla jsem vyjádřit svoje názory, aniž mi někdo nadával nebo vyhrožoval, vydíral mě. A díky cílenému vedení otázek jsem mohla vidět sebe i rodinného příslušníka v úplně jiném světle. Jsem proto moc ráda, že pozvání k rozhovoru pro REGENERACI přijala terapeutka, která mi dala nejvíc. Renata Veselá.

S jakými problémy klienti do Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy přicházejí nejčastěji? Jak vyplývá z názvu, klienty přivádí nějaké trápení ve vztazích s nejbližšími. Nejčastěji se to týká vztahu partnerského, a to v různých obdobích společného života. Týká se to však i vztahů mezigeneračních, například vztahu rodičů a dětí, i těch dospělých. Ale trápí nás také vztahy v práci nebo s druhými lidmi obecně. Někdy ovšem nepřicházejí klienti zcela dobrovolně. Spolupráci s poradnou jim může doporučit, nebo dokonce nařídit soud nebo orgán sociálně-právní ochrany dětí. To se děje v případě výrazného konfliktu mezi rodiči v době rozchodu či rozvodu a mnohdy i dlouho po něm. Odesílající instituce chce nejčastěji zlepšit komunikaci mezi rodiči ve prospěch jejich dětí.

Jaké jsou zásadní problémy současné doby? Mění se nějak? Kolegové, kteří pracují v poradně dlouho, o proměnách hovoří. Například vymizelo téma neplánovaného těhotenství u nezletilých. Rodičovství dnes lidé naopak odkládají na později, což přináší riziko neplodnosti a jejího následného medicínského řešení. Roste počet singles, z nichž k nám jen zřídka zavítají ti, kteří jsou se svou situací spokojení. Přicházejí lesbické a gay páry. Řadu problémů přinášejí do vztahu také moderní informační technologie —od času stráveného on-line (u partnerů i dětí) až po nevěry. S tím, jak „blednou“ normy (například tradiční rodina s jasnými rolemi, dominantním postavením muže–živitele, postoj společnosti ke sňatkům a rozvodům), vzniká velká nejistota. Každý pár musí svůj rodinný život a představy o něm vyjednávat. Je to svoboda, ale mnohdy s sebou přináší hodně střetů.

Mění se problémy, které s klienty řešíte v závislosti na čase a jejich věku? Věk a vývojové fáze vztahu a rodiny vnímám jako zásadní. Něco jiného čekáme od života a vztahu ve dvaceti, ve čtyřiceti, v sedmdesáti. Stejně tak vztah přináší jiná témata na počátku, po narození dětí, v jejich pubertě, po odchodu z domova. V některých fázích života je dominantní partnerství, v jiných ustupuje trochu do pozadí a převládá role rodičovská. Ale i bezdětné páry procházejí vývojem, vztah v počátku „vyživuje“ něco jiného než po deseti, patnácti či třiceti letech. Nejtěžší bývají přechody z jednoho období do dalšího. Mnohdy si to lidé neuvědomují, ale když zjistí, že takové přechodové pocity jsou zcela přiměřené a normální, může jim to přinést úlevu.

Jaká je průměrná doba terapie? Naše poradna je určená pro krátkodobou až střednědobou spolupráci, tedy na šest až deset sezení, nejčastěji jednou až dvakrát měsíčně. Nicméně je řada klientů, kterým stačí někdy jedno, někdy tři setkání, s některými spolupracuji dlouhodobě.

Navštěvují vás spíš jednotlivci, nebo se k návštěvě osmělí pár či celá rodina? Za sebe mohu říci, že jednotlivci a páry zhruba ve stejném poměru, rodiny méně. Vysvětluji si to tím, že v Praze je zařízení, která se specializují na práci s rodinou a dětmi, víc. V soukromé praxi, kterou provozuji mimo Prahu, je největší zájem právě o pomoc s dětmi a pracuji nejčastěji s celou rodinou. Nicméně i když pracuji s jedním konkrétním člověkem, stále mám na paměti celý rodinný systém, v němž žije. Takže i když nejsou přítomni ostatní, mnohdy o nich hovoříme. Pocit vnímání sebe samého se do velké míry odvíjí od naší interpretace toho, jak nás vnímají naši blízcí. Poskytují nám jakési zrcadlo, v němž se vidíme. Někdy reálně, někdy pokřiveně. Proto je užitečné přijít v páru nebo s celou rodinou — to, jak nás blízcí vnímají, totiž uslyšíme přímo od nich. Což se v běžném životě děje málo, a když, tak spíš v negativním syslu — dozvíme se o sobě to nejhorší v hádce, méně často už slyšíme, že si nás druzí váží a milují nás.

Stane se, že se vaši klienti v poradně pohádají? Je pak těžké zachovat si nadhled? To se stává poměrně často. Páry ke mně nejčastěji přicházejí s tím, že se nedokážou domluvit. Potřebují vyřešit konflikt, ale problém nespočívá v tématu diskuse, spíš ve způsobu, jakým spolu lidé hovoří. Hádku vnímám jako odraz (bez)moci, zoufalství, ale také neochoty dívat se na věc očima druhého. Ale to je v krizové situaci těžké. Někdy není lehké být takovému konfliktu přítomen, fyziologické reakce, které se během konfliktu spouštějí, se nevyhýbají ani poradcům a terapeutům, a to i když se jich to přímo netýká.

Komu byste návštěvu vaší poradny doporučila, a pro koho naopak není vhodná? Těžištěm naší práce jsou vztahy, takže nemohu říci, pro koho není poradna vhodná, protože i například téma různých duševních nemocí se do vztahů přenáší. V takových případech považuji za velmi užitečné, aby měl klient svého lékaře nebo klinického psychologa a my pak můžeme pracovat s párem a hledat takové možnosti soužití, které budou bezpečné a uspokojující pro oba, případně pro celou rodinu.

Jaká je úspěšnost řešení rodinných problémů a máte nějakou zpětnou vazbu od klientů? Vracejí se třeba po čase? Otázkou je, co považujeme za úspěšné. Může to být zlepšení vztahů a párového či rodinného života, ale také dobrý rozchod. Představa klientů na začátku spolupráce může být úplně jiná než na konci. Jsem ale ráda, když společně spolupráci ukončíme — zmapujeme, co bylo užitečné, co komu pomohlo, jaké jsou nástroje, které získali lidé k tomu, aby si třeba příště dokázali s potížemi poradit sami. Bývají to moc hezká setkání a jsou pro mě důležitou zpětnou vazbou. Pořád se učím a vděčím za to zejména klientům, kteří mají odvahu zpětnou vazbu dát, i když není jen pozitivní. A ano, někteří klienti se vracejí. Někdo přichází vždy po delším období povědět, jak se mu daří, a třeba vyřešit nějakou aktuální situaci. Je to moc milé, už máme vytvořený nějaký vztah a můžeme jít „rovnou k věci“. Hezkou zpětnou vazbou je i svatební oznámení.

Co máte na své práci nejraději, a co vás na ní naopak štve? Mám moc ráda pestrost. Vždy, když přijde nový klient, jsem zvědavá, jaký příběh přinese a jak bude spolupráce vypadat. A i když témata bývají třeba podobná, každý člověk vnímá a prožívá situaci jinak, takže rutina nehrozí. Mám štěstí, že můžu říct: Moje práce má smysl. A co mě štve? Asi nejvíc konflikty rodičů s velmi fatálními dopady na děti. Lidé se bojí rozvodu, jak jej děti zvládnou, ale výzkumy vypovídají jasně — daleko víc devastující je konflikt a žití v něm. I konflikt, který se odehrává po rozvodu. Rodiče mají mnohdy pocit, že jednají v zájmu dítěte, ale často je to přesně naopak. Neuvědomují si, že dítě má rádo oba rodiče, oba jsou důležití pro tvorbu jeho identity a jejich vztah je vzorem pro jejich vlastní budoucí partnerství. A pokud je jeden z rodičů vnímán a vykreslován jako padouch, je to pro dítě těžký konflikt loajality, odehrávající se v jeho hlavě.

Jak lidé vnímají poradnu, ve které působíte? Vnímám název našeho zařízení jako lehce zavádějící — někdy totiž lidé očekávají v naší poradně „tu“ radu, myslí si, že máme v rukávu řadu rad, poskytneme jim je a problém se snadno vyřeší. Termín poradna je však odvozený od slova „poradit se“. Poradenství je proces, kdy společně hledáme to pravé, na míru pro každého jednotlivce, pár, rodinu. Jedná se o objevování světa vlastního i světa blízkých. Pojmenovávání vlastních hodnot, emocí, potřeb, přání, tužeb, snů. Naslouchání. Hledání vzájemného porozumění. Hledání prostoru, ve kterém může být všem lépe.

Strana č.1

Strana č.2

Privátní psychologická praxe otevřena v září 2017.