Stres, deprese, bolesti, zkrátka „příznaky…“. Co to je? Jak funguje psychoterapie?
Můj pohled na potíže typu stres, špatná nálada, deprese, úzkost, nespavost, bolesti atd. vychází z komplexního vnímání bio-psycho-sociální jednoty člověka, z dynamické psychoterapie, EMDR (terapie zaměřená na přepracování nefunkčně uložených traumatických vzpomínek) a systemického přístupu.
Vnímám je jako projevy toho, že v našem životě postrádáme rovnováhu, něco, co potřebujeme, ale nevnímáme to. A tak nás tyto projevy vedou hledat řešení, pomoc. Někdo jej hledá v józe, meditaci, četbě, sportu, alternativním léčení, někdo vyhledá psychologa, psychoterapeuta, někdo faráře… Myslím, že cest je tolik, kolik je lidí. Nejhorší je nedělat nic.
Projevy se mnohdy nejprve manifestují v rovině psychické nepohody (dnes často říkáme „jsem ve stresu“), tělesně se pak napětí promítne do bolestí např. hlavy, zad, potíží v zažívacím traktu apod. Poté se objeví lehčí psychické poruchy se stresem často spojené (zmiňované deprese, úzkosti atd.), a poté nám „vlezou hlouběji“ do těla. Nejprve bez somatického nálezu, pak se objeví už i organický podklad těchto potíží (vyhřezlá ploténka, žaludeční vředy …).
Za dobrou považuji spolupráci s psychiatrem, nasazením vhodné medikace. Mám zkušenost, že pokud je úzkost, deprese apod. zároveň řešena medikamentózně, i psychoterapie probíhá lépe, rychleji. Dotyčný totiž získá síly a vůbec schopnost pohlížet na své potíže malinko s odstupem. Takže považuji kombinaci psychoterapie + medikace za velmi přínosný.
Pak jsou potíže vážnějšího charakteru – např. psychotická onemocnění, autismus… Respektuji naprosto genetický původ těchto nemocí nebo poruch. Tam je zpravidla také medikace nezbytná. Mohu pomoci v hledání, jak žít spokojenější život navzdory onemocnění. Respektive jak žít dobře i s ním. Tam je většinou důležitá i spolupráce rodiny.
Já nabízím cestu psychoterapie. Jak to probíhá? Povídáme si… Hledáme společně cestu k tomu, které potřeby to vlastně nevnímáme. Kořeny mohou být v našem dětství, prožitých odštěpených zkušenostech, ale také v současnosti – práci, která nás netěší, starosti v partnerském životě, rodině, nedostatku péče o sebe, seberealizaci, zájmech. Zpravidla si poté každý najde své řešení, které můžeme zkoumat, hledat jeho přínosy, rizika.
Každý je zodpovědný za svůj život, vztahy. Nedávám hotová řešení. Občas nabídnu radu, s tím, že jsem si vědoma, že většinou nefungují. Právě proto, že nejsou dotyčnému úplně vlastní. Leč mnohdy mohou inspirovat k vlastnímu řešení. Někdy pomůže naučit se relaxovat – u úzkostí se mi osvědčuje Jacobsonova progresivní relaxace, při hledání vnitřního klidu a cesty k sobě, svému nevědomí, je velmi přínosný autogenní trénink s imaginací.
Rodinná terapie
Ráda pracuji s celou rodinou. Možná se někdy zdá rodičům jako „jen takové povídání“, mnohdy se úplně neřeší konkrétní příznak. Jenže – mluví se o tom, co si kdo myslí, „co má v hlavě“. A to děti vlastně mnohdy neví – jak je rodiče vnímají. Ony totiž často slyší, že se na ně zlobí. Mají pocity selhání, viny, že nejsou dost dobré… A najednou slyší, že si jich rodiče za mnohé cení. Že je v mnohém obdivují. S jakou radostí je očekávali. Že o ně mají velkou starost. Že některé potíže dobře znají, ze svého dětství, i teď. Že vztek nesedá jen na dítě, ale mnohdy i na maminku, tatínka. A dědeček byl taky vztekloun…
A ani rodiče mnohdy nevědí, co v hlavách nosí jejich děti – o nich, o sobě. Bývají to zajímavá zjištění. Někdy bolavá.
Taková zjištění však často znamenají „mají mě rádi“. I když si myslíme, že to děti přece vědí, často tomu tak není. A toto zjištění je mocný lék!